Dáreček pro vás, ode mě :P Veselé vánoce!!!
"No nic, je čas jít," povzdechne najednou Deren a dlaní mi lehce poklepe na rameno. "Už tak mám asi dost zpoždění."
Jeho dotek probouzí mou mysl z jakéhosi transu. Raději se nesnažím myslet na to, kolik času jsme oba strávili prostým civěním před sebe.
Na stromy lehce kývající se ve větru.
Na les.
Jako by mi něco uvnitř nedovolilo odtrhnout odtamtud oči. Něco, co slovy nedokážu přesně pojmenovat, ale zrodí se to ve mě pokaždé, když upřu zrak ke Druhé straně. Ale jakmile odvrátím pohled pryč, ten pocit se sám od sebe rozplyne jako by nikdy předtím neexistoval.
"Mluvil si s ní?" Zvedám své tělo ze země a následně otáčím hlavou k Derenovi, který už je dávno na nohou.
"S mámou? Ne," zavrtí hlavou, "spala,když jsem odcházel a nechtěl jsem ji budit."
"Spala?" vydechnu překvapením, a on souhlasně přikyvuje.
"Dokonce to vypadá, že i ten kašel trochu ustal," dodává. "Jak jsem už řekl, Cass, ona se uzdraví. Uvidíš."
Najednou začínám jeho slovům věřit víc, než před chvílí. I když mou duší nadále zmítají pochybnoti.
Jsem ráda, že se jí podařilo usnout. Oproti minulým nocím plných blouznění v horečkách a záchvatů kašle, je to jako vysvobození z pekel. Jako zázrak, který přišel jako odpověď na všechny naše modlitby.
Kéž by měl Deren pravdu a její nemoc byla konečně na ústupu...
"Co novýho v dolech?" Ptám se ve snaze nahodit řeč o něčem jiném, zatímco spolu kráčíme po svahu dolů.
"Nic moc," zamumlá a poškrábe se ve vlasech. "Potřebujeme poslat ještě jednu dodávku Algaru do města. Musíme to stihnout dřív, než začne sněžit a zamrznou cesty přes hory, jenže ho pořád nemáme dost, aby se vyplatilo vůbec někam jezdit. Pokud s těžbou nebudeme hotoví do týdne, Brandt nám nejspíš natáhne směny. Kdyby bylo na něm, nechal by nás kromě víkendů nejspíš pracovat i v noci."
Zahledím se na svého bratra se soucitem v očích a tiše doufám, aby k této možnosti nikdy nedošlo. Ve svých skoro devatenácti letech už tak musí dřít jako mezek. Víc, jak dvanáct hodin v dolech každý den místo toho, aby jako většina jeho vrstevníků odjel do města studovat a zajistil si tak možnost lepšího života.
Navíc, kvůli nočním směnám by museli Deren s otcem zůstávat v práci mnohem dýl a celá tíha domácnosti - včetně starání se o mámu a Ellie -, by tak definitivně padla na mě.
Jenže my ty peníze potřebujeme, přestože příjmy z těžby nejsou nijak závratné.
Máma je potřebuje.
"Někdy se ptám, na co jim ten kámen vlastně je."
"Asi našli způsob, jak ho efektivně využít..."
"Asi," nevzrušeně pokrčí rameny "V mých očích je to pořád jenom odpad, který se hodí tak akorát k tomu, aby se někde válel."
Pokrčím rameny, přestože z toho nemám rozum stejně jako on. Doly dřív sloužily k těžbě Scaria. Alespoň tak to vždycky tvrdil otec, když nám ještě jako dětem nosil ty světlezelené kamínky na hraní. Ale jakmile dodávky drahokamů začaly slábnout..., museli ve městě přistoupit ke druhé alternativě. Ale jak už kolikrát řekl Deren "Ať už jim je Algar k čemukoli, jen ať ho skupují dál. Dokud je v dolech co těžit, dostanou ti ve městě svůj vytoužený kus skály a my máme práci a peníze."
***
S Derenem prohodím už jen několik slov, než si jdeme každý svou cestou. Já zpátky k vesnici a můj bratr pokračuje dál po svahu směrem k Algarovým dolům, odkud už stoupá k obloze několik tenkých kouřových sloupů. Ještě nějakou chvíli jej v tichosti pozoruji, než se mi za clonou jehličnatných stromů definitivně ztratí z dohledu.
Teplo, vzniklé vlivem běhu, už je dávno pryč. Vyprchalo do ovzduší zatímco jsem s Derenem dlouho seděla na jednom místě. Mráz mi tak znovu zalézá pod kůži. V rychlosti si protáhnu ztuhlé končetiny a začínám zase běhat.
Namísto toho, abych odbočila zpátky, odkud jsem přišla, míjím kamennou mohylku a sbíhám nejkratší cestou dolů k vesnici. Les je tu i přes vycházející slunce stále tmavý, takže úzká stezka skrze stíny téměž nejde vidět. Naštěstí stromy brzy řídnou a přede mnou se znovu rozevírá zmrzlá krajina. Svah tu pozvolna klesá až k široké štěrkové cestě, která se klikatí středem pláně až k řece a vesnici za ní.
Z úst vypouštím jeden obláček páry za druhým a pozvolna vyklusávám až k mostu, kde se lokty opřu o kamenné zábradlí a krátce se vydýchám.
Sobota. Den, který pro mě ještě před necelými dvěma týdny neznamenal téměř nic významného. Obyčejně jsem si mohla dovolit spát až do pozdního dopoledne, kdy mě svědomí začínalo nahánět, abych pomohla mámě dovařit oběd nebo poklidit něco po domě.
Poslední dobou je ale všechno jinak.
Shýbám se pod oblouk mostu a natahuji ruce po středně velkém košíku z vrbových proutků, který si tam odkládám vždy, když se rozhodnu jít běhat ještě před nákupem. Volným krokem pak vyrazím podél řeky směrem k vesnici.
Po levé straně jsou v nepravidelných intervalech rozestavěné jednopatrové dřevěné domy s podkrovím a vyztuženou střechou. Kamenný základ u některých přechází v malou verandu přede dveřmi, na kterou z hlavní cesty vede několik schodů. Spousta z nich má zavřené okenice, což naznačuje, že se jejich majitelům s největší pravděpodobností dozdávají poslední sny.
Kolem většiny jsou v pravidelných čtvercích rozsety prázdné záhony s tuhými kusy dříve pečlivě rozryté hlíny, které jejich majitelé sklidili už před hodně dávnou dobou.
Odkudsi zakokrhá kohout. Instinktivně natáčím hlavu za zvukem - do jednoho z oplocených dvorků, který právě míjím. Za vrchní hranou plotu spatřuji jen vrcholky několika ovocných stromů s téměř holými větvemi. Těch několik nažloutlých lístků, které se v jeho korunách ještě drží, je ale brzy serváno vlivem nárazů ledového větru a odváto pryč.
Za naším domem se s těmi několika jabloněmi rozkládá podobný sad. Při pomyšlení na ně si rázem vybavuji devítiletou Elie, jak i přes svou malou výšku při jejich sklizni vždycky dokázala obratně vylézt až do nejvyšších větví, kam se já ani Deren nemáme šanci dostat, a trhala je do košíku. Ta vzpomínka je stará jen asi měsíc zpátky, ale při pohledu na otrhané stromy kolem mám pocit, jako by se to stalo včera.
Rovná ulice najednou končí a dál odbočuje nahoru doleva, kde se následně klikatí mezi dalšími domy hned do několik směrů. Přehazuji si koším o druhé ruky a pokračuji nejkratší cestou směrem k náměstí
Celý prostorný plácek má nepravidelný tvar mírně protáhlého obdélníku kolem dokola ohraničený hradbou mohutných domů. Domů mnohem větších, než ty, které jsou k nalezení v jiných částí vesnice - snad kvůli krámkům a nejrůznějším obchůdkům nacházejících se v přízemí. Dohromady tak tvoří jakési malé tržiště.
Na náměstí si zatím nenašlo cestu moc lidí, ale i tak se nezdá být úplně opuštěné. Pochmurná nálada, která ve mě přetrvává už od rána, v sobě sice neobsahuje příliš touhy dávat se s někým do řeči, ale i přes to se po očku rozhlédnu po lidech kolem sebe.
Někteří se shromáždili do malých skupinek, jiní chodí po tržišti od jednoho prodejce ke druhému a snaží se vyřídid ranní nákup co možná nejrychleji, aby se pak mohli vrátit zpátky do tepla svých domovů. Většinu z nich znám, ale kromě pozdravu a několika zdvořilostních fází obyčejně není nic, o čem bychom si mohli povídat
Cestu ke krámkům si s pohledem zavrtaným do země zkracuji středem náměstí. Nijak zlášť se nesnažím sledovat dění kolem sebe. Naopak bych byla radši, kdyby se mi nějakým zázrakem podařilo splynout s okolím a nikým nepovšimknuta mohla dokončit sobotní nákup v klidu. Jen občas pro větší rozptýlení kopnu špičkou boty do některého z kamínků, který se mi dostane pod nohy. S mírně svištivým zvukem poodletí po zmrzlé půdě o několik metrů pryč, abych s ním následně mohla naložit stejným způsobem. V chůzi mi do obličeje šlehá ledový vítr vanoucí z hor jejichž štíty se majestátně tyčí nad hlubokým údolím.
Vzduch je nasáklý vůní čerstvě upečených placek. Letmo pootočím hlavu ke stánku s palačinkami, u něhož se právě vytvořilo slušné shromáždění. Při pomyšlení na teplou dobrotu se mi v ústech vytváří sliny a jen stěží odolávám pokušení hned tam nezamířit. Přestože na sebe můj prázdný žaludek hlasitě upozorňuje, prozatím kašlu na jeho námitky a s vědomím, že tam později určitě zastavím, odcházím docela na opačnou stranu.
Nějakou dobu jen tak chodím kolem dokola, prohlížím si vystavené suroviny a tu a tam se některou z nich rozhodnu koupit. Košík mi tak v ruce s každou zastávkou začíná čím dál více těžknout. Znovu si jej přendávám z jenoho loktu na druhý a přistupuji ke krámku, který mám snad ze všech nejradši.
Úžasné aroma vycházející ze sušeného čaje a léčivých bylinek je tak silné, že mi na několik vteřin úplně otupí dýchací smysly. Jednotlivé druhy lístků jsou nadrcené do proutěných misek zaplňující celou plochu pultu a vnitřních poliček. Ostatní jsou v podobě nejrůznějších směsí uložené v plátěných pytlíčcích, které visí u stropu na šnůře natažené přes celou místnost.
„Tak, co to bude?“ Ptá se mě po vzájemném pozdravu žena v krámku a já jí tak sděluji svoji objednávku.
„Dobře,“ kývne a mezitím, co se otáčí, aby do papírového sáčku nabrala potřebné množství čajové směsi, se lokty lehce opřu o spodní hranu pultu. Přitom si zkracuji čas prohlížením další hromádky drcených rostlin různých barev v miskách rozestavených přede mnou. Jemně rozhrábnu povrch jedné z nich, přičemž mi na bříšku prstu zůstane přilepených několik zelených lístků, a následně beru do ruky zežloutlou kartičku, na níž je úhledným rukopisem napsáno.
Meduňka.
„Dobré ráno, Cassandro. Tak co, na nákupech?“ Osloví mě kdosi ze zadu a moje plány ztratit se v davu v tu chvíli padají. V první chvíli sebou leknutím cuknu a cedulka s popiskem mi přitom vypadává z ruky zpátky na hromádku do misky. Teprve teď, zlomek vteřiny na to, jsem schopná se otočit.
Po mé levé straně stojí muž asi ve středním věku v černém kabátě a s hnědými mírně prošedivělými vlasy. Kelain Inwyn; starosta naší vesnice a dost možná nejvlivnější osoba široko daleko. Dost možná díky tomu, že široko daleko, kromě té naší, žádné vesnice nejsou.
Nikdy jsem se s ním nedávala moc do řeči, i když by se to ode mě asi očekávalo. Naše matka je sestřenicí jeho ženy, takže naše rodiny kromě přátelství vzájemně pojí i určitý příbuzenský vztah. On je pro mě tedy jako…ten, kterého nedokážu zařadit do svého rodokmenu. Sama tak nevím, jak se k němu chovat, ale při každém setkání mě vždy pěkně zdraví, takže bych mu jeho zdvořilost měla oplatit. Místo odpovědi mu tak věnuji alespoň slabý úsměv.
Kelain mi úsměv oplácí a přistoupí o pár kroků blíž, takže teď stojíme téměř u sebe. Nijak zvlášť na to nereaguji, jen se malinko poposunu na druhou stranu ve snaze zachovat si část svého osobního prostoru. Dělám to vždy, když se ke mně někdo cizí dostane příliš blízko.
"Dlouho jsem tě neviděl," začíná a očima si se zájmem prohlíží vystavené čajové směsi. Avšak není natolik nezpůsobný, aby do nich jako předtím já, ryl prstem. "Nevyrostla jsi od té doby trochu?“
Pokud slovem vyrostla má na mysli moji odjakživa malou postavu, pravděpodobně jde jen špatně mířený vtip nebo pokus o navázání konverzace. Ve čtrnácti letech člověk ani přílišného vzrůstu nedosahuje. I když mě většina vrstevníků nejmíň o půl hlavy převyšuje.
„Možná o pár centimetrů,“ sklápím oči před jeho pohledem a na rtech mi stále visí nesmělý úsměv. Ale to už ze stánku slyším kroky a tak místo něj věnuji pozornost ženě za pultem.
„Tady,“ podává mi zavřený papírový sáček velikotně odpovídající mužské pěsti.
"Děkuju. Prosím ještě 100 Lindenového květu." Sděluji jí druhou část objednávky a pytlíček s čajem zároveň pečlivě ukládám na dno košíku. Žena jen kývne a opět se vzdálí do zadní části stánku.
„Hm, Linden. Skvělá volba!“
„Mámina nejoblíbenější příchuť…“ Poznamenám téměř neslyšitelně. Smutek vycházející z mého hlasu za mě bohužel prozradí i to, co si chci nechat pro sebe.
„Vím.“ I když se na Kelaina zrovna nedívám, nějak dokážu vycítit, že jeho pohled teď visí přímo na mě. Nejsem si jistá, jestli to řekl upřímě, anebo šlo jen o jakousi zautomatizovanou odpověď, kterou lidé obyčejně přitakávají na vaše slova. Nemám totiž ponětí, zda máma sděluje své oblíbené čajové příchutě i někomu jinému, než nám. „Jak se jí vůbec daří?"
Neříká to s odporem, dokonce v jeho slovech jen marně hledám škodolibost. Naopak, z jeho hlasu vychází určitý soucit, jako by si uvědomoval, čím si poslední dobou jako rodina musíme procházet
Cítím, jak by mi nějaká sílá právě roztrhala srdce na dvě poloviny. Znovu skláním hlavu a obě ruce mi rázem ochabují tak, že udržet košík na předloktí se pro mě nyní stává nadlidským úkolem. Podlomí se mi kolena a jen na poslední chvli se mi daři chytit se okraje parapetu, abych se nesesypala na holou zem.
Máma...
To slovo mi v tichosti přejde přes rty, jako bych jej šeptala sama sobě. Slovo, které ve mně nikdy dříve nevyvolávalo tak mocnou emoční vlnu, jako nyní. Slovo, při kterém mé tělo jen těžce zadržuje návaly slz hromadících se pod víčky, a v nitru mi dřívější radost nahrazuje smutek.
Začalo to jednou večer, když se vrátila domů. Ledový vítr se proháněl po sychravé krajině a déšť se nemilsrně valil z oblohy už několikátý den v kuse. Díky němu hladina řeky výrazně stoupla a zaplavila sruby v blízkosti jejího toku. Ještě teď po velké vodě na některých místech stále ještě zůstávají výmoly.
Od té doby ji sužuje neznámá nemoc. Kde k ní přišla nebo jak se s ní vůbec dostala do styku nikdo neví, ale zřejmě se musela nachladit někdy během cesty z města. Leží v posteli a zakazuji jí vylézat ven, pokud to není nezbytně nutné. Často si stěžuje si na bolest v hrudi a následně se dusí suchým kašlem, který se nám daří zmírnit horkým čajem. Noci tak trávíme s ní. Já nebo Deren. Občas se objeví i táta. Zůstáváme u ní sedět téměř neustále, protože nejde přehlédnout, jak špatně se jí během dne dýchá. Většinou se střídáme po několika hodinách, aby se ten druhý mohl alspoň na chvíli vyspat a odpočinout si. Ale strach, že se jí nepodaří nadechnout, vám chuť na spaní dočista vezme, takže po zbytek noci stejně nedokážu přimhouřit oka a v klidu usnout. Během té chvíle jen zírám do zešikmeného stropu v podkroví a přemítám o tom, kolik dní jí ještě zbývá.
Před Elie se mámin vážný stav snažíme tajit, jak se dá. Je ještě moc malá na to, aby se dokázala vyrovnat s takto bolestnou pravdou. Obklady jí horečku dokážou více méně srazit dolů, ale nikdo z vesnice nemá k dispozici takové léky, které máma potřebuje. Ty dostupné jsou většinou moc slabé a poradí spíše s obyčejným nachlazením, záněty a v jistých případech i s chřipkou.
Dokonce ani Gera, která díky svým léčitelským schopnostem už dokázala uzdravit kde koho, teď vypadá, jako by si nevěděla rady. Neříká to sice přímo, ale zoufalost v jejích očích, když u mámy sedí a snaží se jí ze všech sil pomoct, bohužel mluví za ni. Vžycky jsem obdivovala její odhodlání starat se o druhé.
Asi před týdnem se to celé kriticky zhoršilo. Její tělo bylo jako v jednom ohni, který nebylo možné uhasit, stejně jako zesílila bolest i kašel. Tenkrát jsem musela odvést Elie k tetě, abych ji od toho všeho udržela co nejdál. I mě otec nutil, abych vypadla, ale nemohla jsem ji tam nechat. Dokonce říkal, že na těch pár dní přestane chodit do práce, aby tu mohl být s ní, ale nemohli jsme zůstat úplně bez peněz. Já jsem tak na pár dní musela obětovat dopolední vyučování ve škole a s Derenem jsme tak zůstávali doma, aby se o ni měl kdo postarat.
Po čtyřech probdělých nocích jsme byli všichni neskutečně vyčerpaní a podle Derenova svědectví, jsem se z toho prý psychicky zhroutila. Doufám, že mi jen nelže, protože v tomto ohledu by to nebylo na místě. Pamatuji si, že jsem u ní seděla zoufalá na židli, držela ji za ruku a konejšila jsem ji. Svůj kolaps si nevybavuji, vím jen, že jsme se následujícího rána probudila v podkroví u sebe v posteli a netušila jsem, co se stalo. V mysli jsem se schylovala k nevyhnutelnému. K tomu, že máma už není mezi námi a mě museli odvést pryč, abych nebyla u toho, jak se jí přivřou víčka a po záchvatu kašle vydechne naposledy. Že už nikdy neuslyším byť slabý tlukot jejího srdce. Avšak starší bratr sedící na okraji postele, mě uklidnil, že to nejhorší už má snad za sebou.
Poslouchám tak rady od Gery a připravuji léky podle jejího návodu, ale i když vím, že nic z těch možností její stav nijak výrazně nevylepší, snažím se dál neztrácet naději, ale je to obtížné. Nechci, aby mě lidi litovali, to nám mámino zdraví nevrátí, ale zároveň se nemůžu tvářit tak, jako by se nic nedělo. Ne, budu upřímná…
„Moc dobře ne,“ láme se mi hlas. Dnes už poněkolikáté. Obličej však stále nechávám namířený dolů, snad jen nemám odvahu k tomu, abych ho zvedla. Mluvit o podobných věcech do země pro mě nepředstavuje takovou tíhu, jako kdybych mu hleděla do tváře.
Žena za pultem zatím sáček s obsahem čaje pokládá na misku vah a snaží se ji vyvážit drobnými závažíčky. I když pochybuji, že nás dva poslouchá, nemohu se zbavit určité nervozity, že dost možná vnímá každé slovo, které mi přejde přes jazyk. Nelíbí se mi řešit podobné situace takto všem na uších. Vlastně se mi s o tom nechce mluvit vůbec. Je mi jedno, jak to Kelain cítí, i když mě na druhou stranu nedokážu popsat, jak mě těší, že mu mámin stav není lhostejný: Mluví, jako by měl vážně starost a zřejmě to bude i pravda.
„Zhoršilo se to?!"
„To ne!“ Pípnu s náznakem slabého optimismu. „Včera jí dokonce o něco klesla teplota a prý už ani bolest není tak silná jako v předchozích dnech. Jen ten kašel…“ opět v sobě hledám odhodlání zvednout oči vzhůru. Z části i proto, abych zkontrolovala prodavačku, která zatím stále pracuje s váhami, „…Pořád má problémy se nadechnout…“ Nyní se mu dívám upřeně do očí. Jen stěží v sobě dokážu překonávat návaly nervozity a nepříjemně ledového pocitu, který mé nitro stahuje do pevného sevření, čímž dokonale ztrácím schopnost jakkoli se pohybovat. Svaly v pažích i loktech mi zdřevěněly natolik, že ani mozkem vyslaný impuls nedokáže zcitlivělou tkáň přimět ke spolupráci. Zatímco Kelain smutně přikyvuje a říká, že rozumí, mi tak stále zůstávají bezvládně viset podél těla.
Po několika následujích vteřinách, ve kterých spíš pozorujeme jeden druhého než aby někdo z nás něco říkal, začínám mít pocit, jako by se náš rozhovor dostal do mrtvého bodu. Ale naštěstí se už blíží prodavačka s druhým papírovým sáčkem.
„Bude to všechno?“ Ptá se monotónně a já jen beze slova přikyvuji, zatímco se snažím najít peníze. Jakmile se však chystám zaplatit, Kelain udělá něco nečekaného. Zastavuje mě.
„Ne,“ rychlým pohybem se dotkne mé dlaně a lehce ji odstrčí na stranu. Ucukávám, protože jeho reakce mě zaskakuje, a jen zaraženě sleduji, jak bez dlouhého otálení strká ruku do kapsy od kabátu, odkud vyloví dvě mince a s cinknutím je pokládá na stůl. „Nech to na mě. Já to zaplatím.“
Jsem příliš rozčarovaná, než abych dokázala odporovat. Křečovitě sevřenou dlaň stahuji dolů a peníze ukládám do kapsy od kalhot, odkud jsem je vytáhla. Zároveň pečlivě ukládám pytlíček s Lindenovým květem na dno košíku. Ještě stále si nedokážu v hlavě vysvětlit, proč to Kelain udělal a tak dál zůstávám ve svém ohromení. Jen cítím, jak se začínám mírně červenat.
Žena u stánku bez sebemenších námitek shrábne z mince z parapetu a s opakující se frází „Děkuji, přijďte zas!“ se s námi loučí a odchází kamsi dozadu.
"Nemusel jste to pro mě dělat,“ něco ve mně mi nedá a ozývám se, jakmile oba poodstoupíme pár metrů od stánku. Nechápavě a zároveň s neskrývaným projevem díku mu nyní hledím do jeho hnědozelených očí, v nichž jako bych se snažila najít odpověď.
„Jo, to máš pravdu, nemusel. Ale já chtěl.“ Mrkne.
Chtěl? Kvůli mně? Kvůli mámě? Myslí si snad, že si to nemůžeme dovolit? I když většina peněz teď padne na léky pro mámu, které nám i tak Gera z dobré vůle většinou dává zadarmo, si po finanční stránce dokážeme vystačit. Nebo to udělal jen tak protože, že jednoduše toužil zachovat se hezky a udělat někomu dobrý skutek? Každopádně ať už byly jeho důvody jakékoli, jsem mu za ně vděčná.
„Děkuji,“ říkám s vnitřním zahanbením, jelikož se nemůžu zbavit dojmu, jakoby moje předchozí otázka vyzněla nevděčně.
„Za málo,“ usměje se. „Pozdravuj ode mě mámu a vyřiď jí, ať se brzy uzdraví,“ věnuje mi poslední pohled, než se otáčí a dává se na cestu směrem ke středu náměstí. Kam jeho kroky směřují dál, o to už se nestarám.
Žádné komentáře:
Okomentovat