Kam všichni odešli?

 

zdroj

Cvakám si tak do klávesnice a s každým napsaným slovem se ptám se sama sebe, proč vůbec tvořím tento článek, když zde není nikdo aktivní, kdo by si jej mohl přečíst.

Konec roku 2016 byl u mě ve znamení zvláštního pocitu nostalgie. Nevím přesně, co způsobilo, že jsem v sobě jednou v noci probudila touhu podívat se na starý blog a po přečtení pár článků dokonce i znovu vylézt z Temnoty a vrátit se, ale ta myšlenka najednou začala nabírat na síle natolik, že už ji nešlo dál ignorovat.

Čas. To byl vlastně hlavní důvod, proč jsem blogování vzdala a v těsném závěsu následovaný takovým...až otravým pocitem povinnosti přidávat pravidelně nějaké články, ať už byla jejich kvalita jakákoliv. V honbě za návštěvností (která, přiznejme si, vzhledem k mé slabé aktivitě nebyla nijak závratná), jsem zapomněla, proč jsem s touhle stránkou vlastně začala a s uvědomněním toho, že nemá cenu tvořit něco, co vás nenaplňuje, jsem se s odstupem času vytratila do prázdna.

Často teď přemýšlím nad tím, jestli se s příchodem nového roku v mém postoji k blogu změnilo něco zásadního a tak nějak doufám, že ano. Jsem ten typ člověka, co neumí odpočívat. Ptáte se, jak to s tím souvisí? Asi tak, že pro mě v minulých letech bylo zahodit všechny povinnosti, jen tak se natáhnout na posteli, pročítat ostatní blogy nebo sama něco tvořit, bylo něco až nepředstavitelného, a s tím, jak na mě postupně doléhá tíha čtvrtého ročníku na střední škole, tak nějak cítím, že potřebuji změnu. Potřebuji si vydechnout.

A tak jsem tady jako za starých časů s prvnímy nápady na nové články, ale obsah blogu není to, co mě od návratu zrazuje. Nejste tu vy. Vy, kteří jste mě provázeli od počátku mé blogové kariéry, co jste mě drželi nad vodou a dodávali jste mi sílu do psaní každé nové kapitoly. Jak k tomu vlastně došlo, že jsou všichni pryč? Neaktivní. Jaký má význam obnovovat blog, když vím, že bez vás to už nebude ono?

Rozesílala jsem několik zpráv, chtěla jsem vědět, jak se máte, jak jde život a jestli jste psaní také nepověsili na hřebík, tak, jak se to téměř podařilo mě. Měla jsem pocit, že volám do temnoty, že už nikdo nebude vědět, kdo je ta holka, která se po roce a půl rozhodne ozvat, ale oproti mým černým předtuchám mě některé odpovědi dojaly téměř až k slzám. Erin psala, že bysme se ty vztahy měly pokusit obnovit. Jakkoli. A já tak nějak chci věřit, že se nám to podaří.