Ordine Draconis | Prolog

Uhmm. Tak je to tady. 

Historicky první část, která kdy spatřila světlo světa a já doteď nevím, jestli mám jásat, že jsem v sobě sebrala dostatečné množství odvahy to zveřejnit,  anebo se třást hrůzou, jak moc kritické budou vaše reakce.

 Ten prolog je...starý, hodně starý a svým způsobem i zvláštní, ale v současné době,  kdy se znovu učím psát, cítím, že ze sebe nedokážu vymáčknout nic lepšího, takže jsem se rozhodla nechat jej v původní formě a nijak razantně neupravovat.

 Původně jsem jeho zveřejnění plánovala až...do doby, kdy se první kapitola dostane do stavu ve ve kterém by alespoň matně připomínala souvislý text (a né jen směs nejrůznějších poznámek), abych tyto dvě části mohla přidat bezprostřeně po sobě, protože... s přečtením prologu budete mít možná pocit, že se samotným příběhem nemá nic moc společného. (Ale to je jen pocit.)

Ale pak jsem se před Erin maličko prokecla, že ho mám napsaný, no a už nebylo úniku. (Takže na oplátku doufám, že budou brzo ty fotky! :D)

 Přeji příjemné počtení :)

"Neboj se, bude to snadný!" Kdesi uvnitř hlavy slyším jeho hlas. Hlas, který teď už nedokážu přiřadit k nikomu, přestože mám pocit, jako bych toho člověka kdysi znala. Muselo to být bezprostředně předtím, než to začalo. Tahle vzpomínka ještě nestačila vyblednout úplně.

"Bude to bolet?" Zeptala jsem se tehdy nejistým hlasem a dotyčný jen zavrtěl hlavou.

"Ne, je to jako když usneš a pak se zase probudíš. Proces Zrození trvá jen několik vteřin. Možná neucítíš vůbec nic." Následně mi poklepal na rameno a jen dodal. "Uvidíme se na Druhé straně. Drž se."  A pak mi svět potemněl před očima.

První co vnímám je chlad. Navzdory tomu, že bych podle jeho slov neměla cítit vůbec nic.

Jeho závan mi zalézá hluboko pod kůži a já mám pocit, jako by z mého těla někdo rychle odčerpával všechno teplo. Opravdu to mám mít takový průběh? Ptám se sama sebe i když přitom nečekám žádnou odpověď. Teď už ale vím, že jsem mu neměla věřit. Bolest jako by si totiž nějakým způsobem hledala cestu ke mě a každý okamžik byl delší, než sám čas.

Věděl to. Věděl to a přesto mi lhal.

Tmu před očima náhle rozrazí bledě modré světlo. Jeho mžitky se mi rychlostí blesku míhají před očima, dokud se neseskupí do jediného tvaru. Je to jako tunel. Tunel v podobě světla, který v temném prostoru tvoří jakési rozhraní mezi ničím a ještě větší prázdnotou. Tunel, kterým padám skrz.

V záchvatu paniky se ve mě probouzí první návaly strachu.

Chci to zastavit.

Chci pryč.

Zpátky.

A ten pocit, ve mě každou uplynulou vteřinu narůstá víc a víc, přestože si matně vybavuji, jak kdosi říkal, že jakmile to začne už to zvrátit nelze. Kdosi, o kom záhy pochybuji, že vůbec kdy existoval. Vzpomínky na něj jsou totiž definitivně pryč, stejně jako na vše, co bylo předtím.

Navzdory všemu se z hrdla snažím vydrat výkřik. Chci zatnout pěsti a v přívalech zoufalství s nimi mlátit do zdí, které tu ve skutečnosti nejsou, ale nemůžu ani jedno.

Mráz mi zimou dál pálí do kostí. Zařezává se hlouběji do dřeně a masa, čímž ochabuje mé svaly natolik, že nedokážu přimět ruce k jedinému pohybu. Stejně jako nohy, hruď a zbytek těla, který jako by setrvával v nadvládě jakési paralýzy zatímco mi tunel dál ubíhá před očima. Jsem uvnitř něj a vlastně v něm nejsem. Padám a ve skutečnosti zůstávám na místě, ale je těžké si to uvědomovat znovu a znovu a nepropadnout iluzi.

Pak ale opravdu necítím vůbec nic. Schopnost přemýšlet se mi z hlavy vytrácí jako pára a stejně tak utichá i bolest a chlad. Mozková činnost se mi utlumuje na minimum. Ještě stihnu poslední nádech, než definitivně ztrácím vědomí a na neurčitou dobu moji mysl naplní absolutní tma.

A pak...

A pak...

...Otevírám oči a jediné, co jsem skrze slepená víčka schopná vidět, je sloup světle modré záře mizející mezi stromy vysoko na obloze.