Nerovná cesta se na vrcholu stáčí ostře doleva.
Pokračujeme dál přes skalní hřeben lemovaný borovicemi, dokud se
nám výhled na údolí nenávratně neztratí mezi stromy, které vzápětí vystřídá
hustý jehličnatý les. Les, který je i přes vycházející slunce stále promrzlý
nočním chladem.
Chvílemi mám pocit, jako by se mihotající se stíny kolem nás
dávaly do pohybu a zhmotňovali se do jakési podivné formy života, která se v
podobě oblaků tmy lehce vznáší mezi stromy. Klidně a vyrovnaně. Pohled tak
tajemně nádherný, a přesto vzbuzující v duši člověka nepopsatelné prázdno a
úzkost. Pocity, které jsou umocněny v okamžiku, kdy na své kůži ucítím mrazivý
dotek tmy, co prošla v těsné blízkosti kolem nás. Jako by Temnota chtěla využít
své poslední síly, než ji sluneční paprsky s přicházejícím ránem nadobro
rozeženou do ztracena.
Žádné komentáře:
Okomentovat